Císařem v Podolí
Než se blížil můj den "D", brouzdala jsem internetem a hledala informace, jak to vše bude probíhat.
Porod přirozenou cestou jsem měla načtený, ale nakonec se přeci jen rozhodlo o plánovaném císařském řezu a jelikož jsem nikdy v nemocnici neležela, neprošla jsem žádnou operací, tak jsem z toho měla docela vítr v hlavě. A potože jsem nikde nenašla, jak to vše doopravdy bude probíhat, jaké procedury mě čekají den předem, v den porodu a několik dní poté, rozhodla jsem se s mou zkušeností podělit pro případ, že se nějaká nastávající maminka ocitne v té samé situaci.
Plánovaný císařský řez byl zvolen z toho důvodu, že jsem měla v děloze myom (
http://myomy.cz/myomy/71.htm ). Před otěhotněním o sobě nedal vědět, ale těhotenské hormony mu udělaly dobře a tak si krásně narostl do velikosti snad prý "hlavičky novorozence". Uff..
Přes všechny strašáky ze stran doktorů, co se myomu v těhotenství týče..navíc této velikosti..., jsem během těhu neměla žádné komplikace a Elisabetka se nechala krásně donosit do 39+0, na kdy byl řez naplánovaný.
Jak to chodí v Podolí
Příjem na plánované císařské řezy je den předem. Stanovili nám čas příjezdu mezi 12-14h. Tak se nás snad všech pět, které jsme na podnělí 26.03. byly dojednané, dostavilo až na tu 14h.
Na příjmu nás hned napojili na monitor na 20minut. Zatím, co si tam sedím a poslouchám, jak malé tluče srdíčko a manžel nic netušící, co se děje, čeká na chodbě, tak je hned za plentou v té samé místnosti vyšetřována jiná nastávající maminka... "Už jste na 3cm, Vás už si tu necháme"...
Během monitorování jsou mi také kladeny otázky ohledně manželství a jména děťátka. Také dostávám pásku s číslem a jménem na ruku.. (vážně už jsem v porodnici :) ).
I mne čekalo vyšetření za plentou. Paní doktorka tvrdila, že se malá otočila hlavičkou dolu, ačkoli předtím byla neustále prdelkou. Těžko říct, druhý den zas byla hlavinkou nahoru. Také mne ujistila, že operace se bude týkat pouze vyndání miminka a myom se bude řešit po šestinedělí...ach jo..
Konečně mne pustili a i s manželem odvedli na pokoje. Vyfasovala jsem "andělíčka" a zalitovala, že jsem si přeci jen nepřibalila nějaké šitíčko. Mašličky na zádech byly pouze dvě a navíc křížem, takže na sebe na zavázání nedošáhly a sestřička mě slušně odbyla s tím, že lepší nemají. Také se pouze dotazem ujistila, zda jsem se oholila v místě budoucí jizvy, zda mám sebou stahovací punčochy a měli jsme volno. Ne nadlouho.. Opět mě volali na monitor. Předešlý prý nevyhovuje. Tentokrát už né do místnosti na příjmu, ale zde u pokojů, kde jsou monitorovány i právě rodící maminky. Zrovna tam jedna "kontrakčila" a mě píchli do křesla hned vedle. Tento monitor už byl vpořádku a já byla vyslána čekat na pokoj až dorazí anesteziolog, aby se s námi domluvil, jakou chceme anestezii.
V 17h jsem poslala manžela domu a dostali jsme večeři. Chléb, tavený sýr a jablko. Od půlnoci už sme měli zákaz jídla i pití. (do půlnoci je tedy ještě povoleno jíst a pít cokoli, tak doporučuji něco přibalit si sebou...já měla už v osum hlad :D )
Anesteziolog si nás volal do sesterny někdy kolem sedmé hodiny. Krátce s námi vyplnil anamnézu a vpodstatě doporučil spinální anestezii, což je umrtvení od pasu dolu. Nebyl moc mluvný. Naštěstí jsem toto také měla předem promyšlené. Chvíli na to si nás opět volali na sesternu pro injekci do břicha. Docela nepříjemné štiplavé. Pálilo mě to docela dost a dlouhou dobu, že jsem ani moc nevnímala Yal (místo klystýru), který hned na to následoval.
A pak už bylo jen čekání a noční koukání do tmy. Mám dojem, že jsem nervozitou vůbec nespala. Usla jsem až k ránu. Ovšem v 6h byl budíček. Osprchovat, natáhnout stahovací punčochy (což jsem raděj neudělala, neboť jsem v nich nechtěla být až do 12h stáhnutá - nic méně se s kanylou v ruce podstatně hůře oblékají..navíc přes to břicho....i mužskej s tím zápasil) a natáhnout ruku pro vpíchnutí kanyly. Hrůza. Podle mne to ale bylo sestrou. Napíchla mi žílu na horní části předloktí, ale praskla a musela to opakovat do žíly v ohybu lokte. No žádná slast. Od té doby jsem nemohla ruku s kanylou ohýbat a bolely mě vpichy oba. Nikdy jsem s tím problémy neměla a nikdy jsem neměla ani takovou modřinu. Au!
Dostali jsme do kapačky tekutinu na zavodnění a konečně jsem přestala mít žízeň.
Dorazil manžel a následovalo několik hodin čekání. Šla jsem až pátá na řadu.
Porod
V poledne dorazli i moji rodiče a konečně mě přišla vysvobodit sestřička. Zavedla mi cévku do močové trubice..nic hrozného.. a při té příležitosti zjistila, že jsem málo oholená, vylovila ze šuplíku nějakou žiletku a na sucho se do mě pustila.
Na chodbě už na mne čekalo pojízdné lehátko, nasedla jsem a jelo se na sál. Po chodbě, výtahem, zase po chodbě, do nějaké místnosti (kam už nemohli ani rodiče ani můj muž), tam mne přikryli, svlékla jsem si andělíčka, vlasy mi schovali pod čepec a přímo na sál. Překulili mne na operační stůl a dostala jsem se do rukou anestezioložky. Položila mne na bok a nejprve mi místo vpichu na zádech umrtvila jednou injekcí a poté mi napíchla páteř. To jsem cítila spíše jako tlak a pak teplo, které se mi rozlévalo do nohou. Dali mi masku, abych nedýchala desinfekci, kterou mi sestřička potírala celé břicho. Výhled na pupek mi zakryli plachtou v úrovni prsou a všichni byli neuvěřitelně milí, vstřícní, veselí. Najednou jsem vůbec neměla strach.
Pustili dovnitř manžela a přišel pan doktor Křepelka, který řez prováděl. Cítila jsem, jak mě šťouchá do břicha. Paní anestezioložka říkala, kdybych cítila nějakou bolest, řezání..ať se ozvu. Říkám: "Cítím, ještě břicho, jak se mne dr. dotýká." A ona: "Ale řezání necítíte...?" Uf, už říznul!
Levou ruku jsem měla rozpaženou a anesteziložka mne po ní hladila. Trochu mne vyděsilo, když mi do hřbetu ruky začla zničeho nic zavádět další kanylu. Prý ale je to běžný postup. Vůbec to od ní nebolelo, nebo jsem byla totálně otupělá.
Manžel mne držel za rameno. Trochu jsem zahlédla cákance na plachtě předemnou a snažila se nepřemýšlet o tom, co to je.. Netrvalo dlouho a bylo slyšet funění doktora a z břicha jsem cítila tahání. Uplně jsem na tom stole poskakovala. Přišlo mi to docela vtipné a zároveň to byl i příjemný pocit, že cítím alespoň trochu , jak miminko přichází na svět. Pak už paní anestezioložka hlásí:"Čůráme, kakáme." (doufám, že mně do břicha) a chvíli na to jí sestřička nesla kolem nás. S rozpřaženýma ručičkama, celou fialovou. Nechali mne ji zběžně pohladit a odnesli do vedlejší místnosti na prohlídku. Manžel u toho asistoval, fotil a já si užívala alespoň ten vřískot.
Pochvilce mi ji manžel přinesl zabalenou v dečce a držel mi ji na rameni a dlouho jsme tak všichni tři byli. Nechala jsem si sundat masku, abych na ni lépe viděla a Elisabetka na nás spokojeně koukala.
Mezitím pan doktor Křepelka shledal myom "dobře" narostlým a domluvil se s námi na jeho okamžitém vyndání. Měla jsem z toho obrovskou radost.
Brzy byla "operace" za námi, Elinku odnesli na novorozenecké, manžel se šel převléci a mě opět přendali na pojízné lehátko a vyvezli na chodbu. Stoupla mi teplota, tak jsem se celá klepala, ale mohla jsem se pozdravit s rodiči, kteří už stihli naše novorozeňátko pochovat, rozloučila jsem se s manželem, a byla převezena na JIPku.
JIP a oddělení šestinedělí
Ihned po převozu na jednotku intenzivní péče mne jedna sestřička omyla. Přišlo mi srandovní, jak mi nadzvedává nohy, já je vidím ve vzduchu a přitom je cítím na podložce. Také mi promačkala břicho, zda se děloha dobře stahuje a dostala jsem první injekci právě na podporu stahování dělohy. Injekcí je celkem 5. Zbylé 4 se dávají přímo do břicha. Každý den jedna.
Na pokoji jsme ležely tři. Napojené na pípající přístroje, na ruce tlakoměr, který se vždy v nečekaný moment sepnul, nejlépe, když už už jsem téměř spala... No nevyspala jsem se. Měla jsem teplotu a co chvíli to u mne pípalo, že moc rychle tepu. A jedna kolegyňka bohužel značně chrápala. Dalším faktorem mé nespavosti bylo to naše nové miminko. Témeř hned po příjezdu na JIP mi ji přinesli na první přiložení. Přisávala se krásně a dodnes přisává :D Dětičky nám byly přinášeny po třech hodinách a já stále odpočítávala, kdy jí zas budu mít u sebe.
Odpoledne mi uteklo rychle. Noc se trochu vlekla, ale na ráno jsem se moc netěšila. Čekalo nás vstávání z postele. Přišla paní rehabilitérka, která to má na starosti. Nejprve s námi provedla rozhýbávací cviky na nohy a vysvětlila, jak se máme posadit. Když jsem viděla vstávat tu první a druhou paní, vůbec se mi do toho nechtělo, ale rozhodla jsem se, že budu silná. Bohužel jsem k cévce a kanylám měla z břicha ještě drén. Není běžný po císařském řezu. Jen u těch komplikovanějších. Nečekala jsem, že mě břicho bude bolet až tak. Jen přetočení na bok byla muka. Podařilo se posadit a postavit. Neuměla jsem určit, kde je jizva po řezu a odkud vede drén. Přišlo mi, že přímo v jizvě. Nyní mám obě jizvy zhruba 10cm od sebe. Tahle skutečnost mě trochu děsila a tahalo to. S držením se za břicho jsem zvládla dojít k umývadlu a vyčistit si zuby. Bylo to osvěžující, ale vyčerpávající. Zůstala jsem pak sedět na posteli a čekala jsem na kolečkové křeslo až se uvolní. Šlo na mne omdlení. Neměla sem ale odvahu se položit. Motání hlavy, tmavo před očima. Zkoušela jsem rozdýchat. Uviděla mne sestřička a donutila mě se položit. Pomohlo to a ještě mi přivezli Elisabetku na kojení. Ranní sedimentaci jsem měla dobrou a tak mi sestra přišla vyndat drén. Nejprv odstranila stehy a pak zatáhla. Břichem mi projely jakoby bubliny a bylo po všem. Ranku my zalepila a mohla jsem nasednout a nechat se odvézt na oddělení šestinedělí.
Tam se mě hned ujala jiná sestřička a zamířili jsme do sprchy. Nechala mne tam a vzdálila se pro něco do sesterny a mě se začlo dělat zle. Z ranky po drénu mi kapala na podlahu krev. Sestřička mě ujistila, že je to jen malá ranka a znovu ji přelepila. Raději jsme sprchu nechaly na později. Cestou na pokoj mi ale musela zavolat kolečkové křeslo. V půlce cesty jsem jí začla omdlévat.
Později už jsem sprchu zvládla lépe, zbavili mne cévky (jak bych si přála ji mít déle, abych nemusela "odbíhat" na toaletu) To samo o sobě by stačilo na článek zvlášť. Na předoperačním i na JIP je to nové, moderní, příjemné, ale to šestinedělí. Pokoje ucházející. V mém stavu jsem byla ráda, že jsem ráda. Ale ty sprchy a toalety. Okno, které nejde zavřít, toaleta nejde zamknout a sprcha je oddělena pouze plentou. Nepříjemná zima. Nemluvě o tom, že posadit se na mísu má člověk pocit, že se mu břicho utrhne.
A pak také ta strava. Asi by se řeklo, že "klasická nemocniční", ale tohle pro čerstvě kojící matky? Po císaři je zákaz až do večera jídla, pouze pití. K večeři pak vývar. Bujón z kostky. Tfuj. Na snídani se můžu jen koukat a k obědu si dát zas ten bujón. Nevím, zda ta strava, či operace..pravděpodobně kombinace obojího, my tak rozhašilo zažívání, že další jídlo, což byla kaše (z pytlíku), jsem úspěšně po snědení vyndala do umývadla na pokoji. Žaludek se mi nespravil za celý pobyt v porodnici. Až doma se mi udělalo lépe.
Bohužel jsem pár dní trpěla ještě vysokými teplotami, musela jsem na kontrolu a sedimenaci, zda nemám zánět.
Na bolest břicha po operaci a při stahování dělohy nám zpočátku byly nabízeny čípky. Zázračné. Doporučuji využít.
Ranka po drénu stále krvácela. Konečně si jedna sestřička všimla, že mi tam zůstal steh. Hned bylo lépe. Stehy po císaři mi postupně vypadaly až doma.
Kojení nám šlo s Elisabetkou krásně. Podmínkou pro propuštění je mít alespoň jeden celý den a noc miminko u sebe. Konečně. Při první ukázce koupání jsem jí poprvé viděla nahatou (nepočítám po vyndání s břicha). Předtím mi vždy byla nošena v zavinovačce. Budila se po třech hodinách jen na krmení. Nechala se přebalit a donést na chodbu na váhu. Váha se zapíše, miminko se nakrmí, a opět se jde zvážit. Do notýsku se zapíše i druhá váha, aby bylo jasné, kolik toho vybumbá. Také se zapisuje počet počůraných a pokakaných plínek. Když pediatr shledá, že je vše vpořádku, je miminko propuštěno. Čekalo se ještě na ultrazvuk maminky a sedimentaci. Pátý den po porodu jsme mohly domu.
Návštěvy na pokojích jsou docela omezené. Zhruba tříhodinové, první hodinu na pokoji a pak už jen na chodbě. Ale pokud je druhá maminka na pokoji schovívavá, nechá vás na pokoji.
Téměř všechny směny, co jsem tam potkala byly moc fajn. Hlavně sestřičky od miminek. Ale našlo se i pár nepříjemných. Jedna vtrhla na pokoj, čapla Elinku z rukou babičky, řekla, že už jí tu máme dlouho, a odpochodovala.
Příště budu důslednější. Jendou je to mé miminko. Škoda jen, že mi bylo dost zle.
Druhý porod, doufám, půjde přirozenou cestou a v každém případě budu opět volit Podolí. Věřím, že doktory má nejlepší. Jen asi budu uvažovat o soukromém pokoji. I takto jsme platili cca 500kč za pobyt. Mít maminku ve stejné situaci na stejném pokoji je sice velice příjemné, ale 24hodinový kontakt s miminkem a tatínka při ruce rozhodně nic nenahradí.
Ikdyž by se dalo mnohé udělat jinak, tak za sebe mohu porodnici Podolí doporučit!
Elisabetka čerstvě po vyndání z pupku
Spokojené miminko v porodnici Podolí
